KDYŽ CVIČENÍ ZACHRÁNÍ ŽIVOT

Mám velmi zajímavé povolání. Setkávám se denně s plným diářem klientů, kdy všichni mají jakýsi důvod, starat se o své zdraví a mají za sebou nějaký příběh.

To, co teprve přijde, mám možnost s nimi utvářet i já. A největší odměnou mi je, když řeknou, že i díky mně zjistili pravý smysl toho, co znamená umět zacházet se svým tělem, psychikou a zdravím.

Pavla přišla na velkou důležitost cvičení již kdysi dávno před tím, než jsme se potkaly. Spolu nyní ladíme ještě lepší formu, i přes její handicap.

Na začátku byla mladá holka se zálibou ve sportu, konkrétně běhu a skoku do dálky. Účastnila se i závodů a tělocvik milovala ze všeho ve škole nejvíce.

Po dvou porodech přešla spíš z atletiky do fitka. To už Pavla měla pohyb jako důležitou součást života. Prostě se po sportu cítila lépe a více v pohodě.

Pak ale přišla osudová směna v práci a život se jí změnil z minuty na minutu.

- Pavli, co se tenkrát stalo?

Stalo se to, že mě jeden delikvent přepadl, aby mě okradl o hotovost, kterou jsem tenkrát jako pošťačka roznášela po lidech. Bohužel, ukázalo se, že nechtěl po sobě zanechat živého svědka a hodil mě do výtahové šachty.

Kromě těžkého otřesu mozku jsem to odnesla luxací kyčelního kloubu a odlomeným fragmentem na pravé noze. Následovalo 2,5 měsíce na lůžku a nato 2,5 měsíce v rehabilitačním zařízení.

Zkrátka během chvíle život celý naruby. A k tomu berle pravděpodobně do konce života. Nebo invalidní vozík.

A to v 24 letech.

Začala jsem znovu cvičit, abych někdy ještě mohla chodit. Prognóza byla, že nebudu.

Ale já viděla, jak jdou kila nahoru u těla, které bylo zvyklé na pohyb. A hlavně jsem to nechtěla vzdát jen tak s tím, že už nebudu moci už nikdy chodit.

- Prostě vyhrála sportovní mysl? Ale nebylo to určitě tak jednoduché, že?

Jani, nebylo. Brečela jsem, kdykoliv se někdo zeptal, jak se mám. Měla jsem hluboké deprese. Nechtěla jsem být tak mladá a invalida s berlemi. Napadalo mě začít pít. Nebo prostě už nebýt.

Měla jsem děti, ale nevěděla jsem, jak si s tím poradit a co dál. Začala jsem chodit k psychologovi.

Pochopila jsem, že musím fungovat. Už kvůli dětem. Cvičení pro mě bylo ale obrovskou oporou a možností, zase moci chodit. Bez toho bych skončila jako úplný chromajzl. A je to také něco, co ti dá sílu v tom životě zvládat i těžké věci lépe. Člověk je doslova silnější. I psychicky.

- Nyní cvičíš se mnou i s tvojí dcerou Míšou. S tou jsme si povídaly minule.

Ano, Míšu jsem přesvědčovala dlouho, ať se do toho pustíme spolu. Nabrala kila při studiu a nyní si i ona došla k tomu, že se do toho jdeme. Jsem moc ráda. I za to, že spolu trávíme takto hezky čas.

- U Míši šlo o sázku, že? :)

Jojo, vsadili se s přítelem.

- Ty máš u cvičení ale stále omezení.

Ano, mám artrózu 3. a 4. stupně v kyčlích, pravou nohu téměř nehybnou a skoliózu. Ale cvičení se dá všelijak uzpůsobit. Na to máme i tebe Jani, abychom si neublížily.

- My spolu také řešíme jídelníček, protože chceš nějaká kilča ještě dát dolů.

Jojo, ráda bych ještě tak 10 kilo shodila. Ať nemusí kyčle tahat takovou hmotnost. A zpevněné tělo s pevnými svaly mi oddálí další operace.

- Jak se vám spolu s Míšou v mých trénincích cvičí, Pavli?

Jsme si oporou. Baví nás to moc. Teď Míša nastoupila do nové práce. Nebude snadné chodit po práci ještě cvičit.

Věřím, že to ale zvládneme. Jsme silný tým.

- Co bys Pavli poradila těm, kteří mívají smutek a napadá je mnoho důvodů, proč cvičením ty chvíle života netrávit?

Jani, mně je 48 a cvičím, abych tu dlouho ve zdraví a pohyblivá mohla být. Není potřeba hubnout kvůli mužům nebo někomu jinému, pokud se baculky cítí dobře. Ale ve dvaceti je něco jiného než pak v padesáti. To už může přinést různé zdravotní problémy. Proto je v každém věku dobré začít něco dělat. Chvíli mohou výsledky i trvat, než se dostaví. Ale i nabírání nebylo ze dne na den, tak přeji všem dostatek trpělivosti i při shazování. Ale tělo vám to stokrát vrátí zpátky.

Jako mně.